![]()
“Už dost bláznů mátlo neinformované, že právě oni, ti blázni, jsou pravým vzorem praktických mystiků. Jak se však stali těmi blázny? – Tím, že místo aby se věnovali soustřeďování mysli, čímž by utlumili její samovolnou činnost a též i vnímání, tuto činnost naopak zvyšovali. Oddali se myšlení, jež jim po zanechání koncentrace přinášelo nový druh myšlenek, než jakými se zabývali dříve v údobí živočišného způsobu žití. Viděno však z výšin mystického vývoje, je naprosto stejné, zabývá-li se neovládaná, samovolně činná mysl předměty smyslových chtíčů nebo spekulacemi o nadsvětském životě a o mravném nebo nemravném myšlení a počínání.”
3. Proč se soustřeďovat na nohy
Vesmír, v němž žijeme, se skládá nejen z viditelných a hmatatelných jevů, nýbrž i kvalit. Mám na mysli kvality fyzikální, tj. važitelné a měřitelné, a jejich psychologický význam. Píši ovšem o mystice, o duchovním vývoji a o výchově k niterné proměně, která má vést k vyvolání nových pocitových, mentálních a vědomých hodnot, a to příjemných nebo velmi příjemných. Proto se nebudu rozepisovat o psychologii laboratorní, která povětšinou jen ztěžuje cestu k osvobozujícímu poznání.
Vím, že věda laboratorní psychologii důvěřuje a že mi patrně bude vytýkána nevědeckost, ale na tom nezáleží. Kdo zná život na vesnici, dobře ví, že např. psychologii krys nelze srovnávat s psychologií člověka, protože mezi duševním životem krys a člověka je vždy nějaký rozdíl. Když jsou krysy vyprovokovány k duševnímu životu potřebou potravy, šmejdí svým rypákem po zemi tak dlouho, až se třeba dostanou k hromadě obilí a pak už jejich duševní život přestane. To u lidí nebývá. Vzpomínám, že v jedné vesnici žil člověk jménem Pivorád. Byl obecně pokládán za člověka duševně zakrnělého a tím právě byl svým duševním životem velmi blízký krysám. A přece když se dozvěděl, že ve čtvrté vesnici od té jeho otevřeli novou hospodu a tušil, že by se právě tam mohl napít piva a myslel, že to bude lepší pivo než ve staré hospodě, nešmejdil svým rypákem po zemi tak dlouho, až by vyčenichal dům páchnoucí pivem, nýbrž obrazně řečeno natáhl nit svého myšlení od svého bydliště do této nové hospody a pak už tam šel najisto.
Kdyby tato fakta laboratorní a běžné psychologie měl posoudit staročínský mudřec Lao-c´, řekl by, že „právě pro tento rozdíl je duševní život člověka odlišný od duševního života krys“. Vzhledem k tomu, že mystika má blíže k Lao-c´ovi než k „vědecké“, případně laboratorní psychologii, vyšetřuje spíš vliv toho, co na člověka působí, když se tím v mysli zabývá, než analogie působení žrádla na lidský a zvířecí duševní život.
Mystika tedy vychází především z vtírajícího se poznání, že když se mysl zabývá odtažitými věcmi a sněním, pak už vědomí nesetrvává na zemi, nýbrž kdesi v neurčitu, a to vylučuje vznik kvalitního mystického poznání. Když se však mysl nikdy nepozvedá nad „hlínu“, člověk není schopen abstraktního poznání, jež se dosazením příslušných členů do této rovnice duševního života stává moudrostí, jež má blízko k vykoupení.
Uvažujme jednoduše: mají-li se žáci mystiky vyhnout nebezpečí rozvoje neplodného myšlení a spekulací, nesmějí svou mysl plnit vjemy ryze abstraktními, nýbrž konkrétními. Z nich věcí nejbližší je jejich vlastní tělo.
Je to totiž tělo, jež je nositelem živočišného, emocionálního a duševního života; tyto psychologické jevy pak korespondují s přesnými místy v něm. Např. rozum jistě sídlí v hlavě a nikoli v nohou; rozplozovací pud na základě trupu; v míše, v prazákladu to mozkové hmoty, je primitivní smysl hmatu, jímž nejnižší organismy reagují na potravu. To, že tyto psychologické jevy mají uvědomovací centrálu v hlavě, není rozhodující. To potvrzuje průzkum, opírající se o soustřeďování pozornosti. Soustředění, především soustředění schopné vyvolávat reakce míst v těle, k nimž je vedeno, tedy adekvátně intenzivní, vždy vyvolá jenom příslušné a nikoli různé reakce.
Soustřeďování na nohy jakožto celek se zvláštním zřetelem k jejich masu působí na rozvíjení intelektu a prohlubování smyslových postřehů, neboť právě zde, v mase těla, v nohách, je základ duševního života. Totéž soustřeďování se zvláštním zřetelem na jejich kosti – a hlavně na kosti kolenou – odstraňuje nestálost běžné pozornosti; používá se ho ke stabilizaci celé duševnosti, jež symbolizuje nejlepší představu o soustředění. Je-li toto soustřeďování čisté, pak v obou případech nebudou vyvolávány žádné emocionální vzruchy, protože nohy nejsou vybaveny příslušnými orgány. Ve výchovném mystickém smyslu se tedy používá těchto soustředění ke školení se v koncentrování mysli se zřetelem na to, aby se žák pokud možno vyhnul různým podnětům a duševním akcím, jež by na tomto stupni mystické výchovy byly pro další postup nebezpečné, neboť by jej případně zavedly na mystické i mravní scestí.
Když guruové doporučují soustřeďování do trupu, především do jeho spodku, sledují tím to, aby se člověk emocionálně zcela probudil a rozvinul. Považuje se to za nezbytné, má-li být člověk zabezpečen před zhoubným pádem na strmých svazích mystické cesty. Je zajímavé, že této věci věnuje nejvíce pozornosti systém hathajógy, i když se někdy zdá, že se už o jeho původním smyslu v tomto systému neví. Ale ať je tomu jakkoli, násilné buzení subtilních obsahů především v základně trupu vždy slouží ke stupňování aktivity, vitality, jíž se pak používá k postupu na mystické cestě prostřednictvím vitálních faktorů. V každém případě pak ten, kdo dosáhl cíle v buzení a rozvíjení energií uložených ve spodku trupu, dospívá k poznání celého života, jenž je v podstatě pouze emocionální.
Nemá tedy smysl používat intenzivní soustřeďování a zaměřovat je nad tuto úroveň. Z neznalosti problémů mystického růstu se to však děje, a proto si promluvíme o reakcích na takového soustřeďování.
Když se intenzita mentální energie soustřeďuje do břicha, dochází k podivným osobním zážitkům. Mohlo by se říci, že k mystikovi začne mluvit prostor v podobě božího hlasu, jak se to stalo Mojžíšovi na hoře Sinaj. V každém případě se mystikovi otevírá astrální, tj. neviditelný svět jakožto odlesk světa hmotného, ale hmotnému světu nadřazený. Tento fakt může způsobit, že mystik podlehne dojmu moci tohoto vnitřního světa, čímž se u něho začne mystická závislost, závislost na Bohu. I z tohoto důvodu se má mystické snažení každého mystického snaživce začínat uvědomováním si nohou, neboť pak nedochází k náhlým a nevysvětlitelným změnám viděného světa a tím ani k mystické závislosti na zevní mystické moci. To však neznamená, že by si mystik měl zachovat ryze materialistické pojetí zevního světa, neboť svět takový není, a proto je takové pojetí skutečně nesprávné.
Uvědomování si nohou – a později soustřeďování se do nich – má vést k introvertnímu zaměření. Když se toto zaměření pečlivě zachovává, ukážou se cvičícímu ony tak snadno se personifikující síly vždy jen jako síly. To je jediné správné pojetí, jež vytváří předpoklad, že usilující dosáhne až stavu dokonalosti, spásy.
Největší omyl, jehož se mystický snaživec může dopustit, je soustřeďovat se jinam než do nohou. Jestliže soustřeďováním do břicha vyvolá svůj duševně vědomý vpád do onoho astrálního světa, kde může identifikovat existenci božských mocí a propadnout jejich nadvládě, pak propadl stejně závadnému světovému názoru, jako když se mysticky nesnaží a zachovává si materialistický názor na svět. Z toho důvodu dobré mystické školy doporučují soustředění na nohy, v nichž se při dostatečném zintenzivnění uvolní fyziologické substráty jejich masa. Tyto substráty se pak zmnožují, stoupají tělem vzhůru a cestou uvolňují vše, co je utajeno v psychicko-fyziologických nervových zauzlinách trupu i hlavy. Toto uvolňování je jiného druhu, než jaké vyvolává přímé soustřeďování do těchto psychicko-fyziologických a nervových center. Nestává se průlomem do sféry těchto substrátů, nýbrž zůstává přirozenějším pronikáním a přetvářením struktury těchto center. Proto pak člověk vniká do astrálního světa, vázaného v mikrokosmu na břišní oblast, s celou normální duševní výzbrojí. Tím jsou zvratové momenty vyloučeny a člověk tam vstupuje jako cestovatel neviditelnými sférami života.
Co platí o vnikání člověka do tohoto psychicko-fyziologického a nervového centra, platí i o jeho vnikání do psychicko-fyziologických nervových center položených výše než v břiše.
Všimneme si proto onoho nejvíce vychvalovaného vnikání vědomí do centra prsního, v hrudi, jež znají snad všechny mystické školy, křesťanské i orientální.
Soustřeďování do tohoto centra, provázené „pozvednutím mysli k Bohu“, s vysokou pravděpodobností vyvolává rozvinutí pocitů považovaných za mystické. Z psychologického stanoviska je mystická povaha těchto pocitů velmi problematická. I ve všedních pocitech je možno najít pocity velmi ideální, které se snadno zamění za mystické, zejména když se na nich účastní obrazotvornost. V takovém případě to je zpravidla pohlavnost, která způsobí, že mystikové „soustřeďující se do srdce“ náhle zjistí, že jsou účastni vlivu božské milosti, různých stavů vytržení apod.
Nesmíme zapomínat na to, že má pohlavnost nesčetně forem. Kdo se z nějakých důvodů pohlavně nevybíjí fyzicky, velmi snadno se může vybíjet mysticky. Pak už takovému člověku obrazotvornost kreslí mystický svět v podobách rájů, nebes, andělů, dévů a nevím čeho ještě. Za tím vším je skutečnost, že psychicko-fyziologické nervové centrum nebylo rozvinuto tlakem vitálních sil, uvolněných z masa nohou, nýbrž vpádem mysli soustřeďující se do srdce. Mysli, která nedokáže redukovat gejzír pocitů souvisících s vytržením mysli na pocity „samé o sobě“, avšak tříděné do různých kategorií pociťování.
Jóga se ovšem neomezuje na soustřeďování pouze do srdce. Zná také soustřeďování do krku, do psychicko-fyziologického nervového centra v krku. O tomto soustřeďování se tvrdí, že jeho vlivem jógin může zatřást světy.
Nechme však úvahy o tomto tvrzení. Obraťme se k prostým mystickým zkušenostem se soustřeďováním. Můžeme o něm tvrdit, že má-li být tak účinné, jak se o něm zmiňují spisy o józe, musí být vždy nepřímé. Musí to být soustřeďování do nohou, které musí uvolnit dostatek svalových substrátů energetického charakteru, aby rozvinulo utajenou energii i v tak vysokém středisku, jako je v krku. Když se to podaří, pak je průvodní mystickou zkušeností především vstup do bezmezného prostoru.
Tato zkušenost a možnost však malé duše děsí. Takové duše totiž trpí permanentní skrytou nebo projevenou žádostí být vždy ve společenství bytostí, v prostředí tvarově vyhraněných věcí, kdežto „prázdnota bez opor“ v nich budí hrůzu. Jenže mystický vývoj je současně průzkumem mikrokosmu, a proto „hodnoty krčního centra“, višuddhi, musí být též poznány a ovládnuty. Tvrdím, že nemohou být poznány usilovným přímým soustředěním. Toto soustřeďování je totiž vždy příliš hrubé povahy, nevyvolává ozvy jemných substancí. Kdežto vitální substráty, vytěžené soustřeďováním do nohou, mohou přinést očekávaný výsledek a pomoci tím člověku, aby překročil hranici světa podrobenosti přírodním zákonům do světa moci nad světem různých naléhavostí. Aby tím poznal, že svět je na všech svých úrovních světem zákonitých dějů a nikoli světem oblastí ovládaných bohy; z nich nižší tuto moc nemají, protože trpí jástvím, kdežto vyšší proto, že nemají o zevní světy zájem. Jen proto žijeme ve světě zákonů, především karmických. To pozná každý jógin, jenž se vší duševní výzbrojí vstoupí do světa „krčního lotosu“ jako bytost nepodléhající žádné sugesci vyvolávané zevní personifikovanou i nepersonifikovanou mocí.
Teprve čelní centrum může jógin otevírat součinností přímého soustřeďování s vitálními substráty uvolněnými soustřeďováním do masa nohou. Proto jsou výsledky otevření tohoto centra zřejmější každému, kdo se zabývá soustřeďováním na ně. Především je to duševní zpevnění, dost patrné, aby je mohl identifikovat i člověk s průměrnou postřehovací schopností. A vize světla, k nimž při soustřeďování do tohoto centra dochází? Ty jsou předzvěstí realizace stavu spásy. V takovém případě pak ovšem chybí zkušenost z cesty od základny vitálu, jejíž místo je v nohou, až k vrcholu mentálu, který má své sídlo v hlavě. Proto prostý člověk, jenž nějakým způsobem dosáhl rozvinutí tohoto psychicko-fyziologického nervového centra součinností obou uvedených sil, může dosáhnout spásy, aniž bude mít znalosti, jimiž jsou vybaveni mocní guruové, kteří prošli všemi zkušenostmi mystické cesty. Tyto zkušenosti pak nás naprosto věcně poučují o tom, že se mystická výchova musí opírat o soustřeďování na nohy, aby nedocházelo k přemetům od materialistického nazírání na svět k nazírání idealistickému, protože obojí je falešné.
Právě soustřeďováním na nohy musí mystik nastoupit empirickou mystickou cestu, aby mohl identifikovat každou změnu své bytostné proměny od elementárního lidského stavu až k evidentnímu zjištění, že dosáhl neotřesitelného stavu spásy, k níž došel tak, jako člověk jde z jednoho domu do druhého po dlažbě cesty ve městě.
Z ryze mystického praktického hlediska nohy velmi dobře představují objekt, kdežto vědomí subjekt. Jsou-li objektem soustřeďující se mysli a tím i vědomí produkty myšlení, pak je kvalitativní rozdíl mezi subjektem a objektem, mezi vědomím a předmětem pro soustředění, velmi malý a tím se stává, že mysl začne bloudit. Jsou-li však objektem soustřeďující se mysli a tím i vědomí nohy, pak je rozdíl mezi subjektem a objektem tak velký, že oba dva činitelé dobře představují krajně rozdílné kvality celého kosmického kontinua. Tímto stavem věcí se vědomí a mysl udrží v nepohnutosti. Proto se cesta proměny bude vinout všemi kvalitativními stupni bytí a kosmu, kdežto substráty, jež pod tlakem soustřeďování vyprodukuje maso nohou, učiní proces bytostné proměny dobře sledovatelným, protože rovnoměrným a tím i dostupným identifikaci každého jejího stupně. Z toho důvodu je nezbytné vyhýbat se mentálnímu vnikání do nepřiměřeně vzdálených sfér bytí, aby se mysl nestala vazalem pocitového prožívání a zachovala si charakter vše analyzujícího subjektu.
Nohy tedy jsou z této platformy vědění poznány jako základ duševního života. Jsou totiž živým organismem, v němž tkví duševní život. Meditující mystik, který zavrhl bloudění mysli ve sférách věcí odtažitých, se vždy uchýlí k zaměřování analyzujícího soustřeďování „na dno života“, jež zcela dobře představují nohy a ve vyšším smyslu pak spodek trupu.
Když tedy meditující mystik přijme poučení, že je nezbytné upevnit svou mysl, dychtící po poznání, na své nohy, získal platformu pro duševní prohloubení a též pro duševní nepohnutelnost, neboť v nohou není místa, kde lze roznítit vášnivou smyslovou chtivost jako na spodku trupu, ani nevyčerpatelné pociťování, jehož místem je srdce, ani jas neslučující se s běžným bytím, jehož místo je tam, kam Indové kladou sídlo átmana, tj. mezi obočím. S ohledem na to jsou nohy skutečně místem neutrálním, i když se v nich najdou počátky všeho duševního života. Ale to zpočátku nemá být pro mystiky zajímavé. Zajímavé pro ně má být jenom to, že prudká (intenzivní) analyzující koncentrace do oblasti nohou nikdy neroznítí neovladatelné city, tak nebezpečné pro toho, kdo putuje po mystické cestě. Když se to přece stane, bylo to zaviněno vystupňovanou intenzitou myšlení, které po době cvičení bylo vědomě nebo nevědomky upnuto právě někam do trupu.
Oblast nohou se tedy musí stát oblastí nejpřednějšího zájmu mystika, i když tam nemůže najít nic zajímavého. Tato oblast totiž slouží pouze ke cvičení se v koncentrování mysli. A jako v každé vědecké disciplině je nutno dbát určitých pravidel, musí i mystik, zabývající se svýma nohama, zvyšovat energii zesilující soustřeďováním. Kromě toho musí dbát na to, aby mimo období cvičení se v koncentraci přešel zase na běžný způsob funkcí duševnosti, bez zenergetizovaného myšlení.
Dodržováním tohoto příkazu dospěje k tomu, že se pod tlakem jeho soustřeďující se mysli začne uvolňovat energie obsažená v mase jeho nohou. Když se tato energie uvolní, nevyzáří se difúzně, všemi směry, nýbrž začne stoupat vzhůru, aby při správném postupu vykonala své dobré dílo v trupu.
Z hlediska jógy je tento postup hathajógový. Je však správný. Zejména pro moderního člověka, který je vzhledem k povaze života na našem kontinentu tvorem více mentálním než vitálním. Proto jiný postup než tento může jeho mentalitu dále povzbuzovat a tím jej přivést ke zcela nekontrolovatelnému myšlení a ke spekulacím, k opaku toho, co je pro něho dobré po osobní i mystické stránce.
Hathajóga se nestará o rozvoj duševního života prostřednictvím podněcování mentálu k zvýšené činnosti. Opírá se o zkušenost, že setrvávání soustřeďující se mysli v části těla dotčené pozicemi, tedy především v nohou, vede k prohloubeným smyslovým postřehům. Ty jsou pro zvídavou mysl počátkem nového duševního života, nepokaženého mentalitou, která věčně spekuluje nebo která vede k sebevědomí těch, kdo se domnívají všechno znát. Jenom ten, kdo je této mentality zbaven, začne objevovat starý svět v nových souvztažnostech, tj. svět, jak jej vidí mystikové mudrci.
Ze základny, položené výše, než je část těla dotčená pozicemi, tedy v nohou, nic dobrého nevzchází. Spodek trupu reaguje na prudce se soustřeďující mysl rozněcováním vášní, kdežto střed prsou roznícením pociťování, jež nemá žádného konce ani cíle. Soustřeďováním do krku a hlavy vznikají podněty, jež jsou užitečné jen pro toho, kdo už pomocí předcházející mystické praxe může identifikovat psychologické procesy a změny v těle – teprve potom energetické reakce těchto center člověku umožňují poznat, že putuje zásvětní říší.
Začátečníci se vůbec nemají odvažovat hledat cesty v této zásvětní říši. Ostatně když je hledají, je to důkaz jejich desorientace. Pro člověka je přirozené hledat cesty k odstranění bezprostřední tělesné a pocitové strasti běžných lidí. Návyk spočívat uvědomělým myšlením v nohou, zkřížených podle pravidel jógických pozic nebo nezkřížených, mysl ustálí; tímto způsobem soustředěná mysl pomáhá dosáhnout zdokonalení na pozemské pláni, kde běžný člověk i začátečník v mystice vždycky žije.
Soustředění do nohou se pokládá za mystický vývoj postupující zdola. Platí o něm poučka, že když se provádí stále, zesiluje a zjemňuje psychickou bytnost a vede tak cvičícího na hranici našeho smyslového světa na jedné straně a abstrahovaného světa tzv. astrálního na straně druhé. Tato hranice bude překročitelná v okamžiku, kdy se soustředění do tohoto místa vyvine ve stažení toho, čím člověk vcelku je, do jediného psychicko-fyziologického bodu. To právě je onen bod neurčitosti v psychologické sféře. Vědomí sama sebe pak způsobí, že tento bod bude překročen s celou normální duševní výzbrojí, a to je začátek průzkumné cesty transcendentní oblastí.
Tohoto výsledku nelze dosáhnout, když soustřeďování nesměřuje do spodu těla, do nohou, jež symbolizují nepohnutelnou, pevnou zemi. Takovéto soustředění totiž člověku vymezí cestu jinými psychologickými procesy, ponejvíce pak sférou abstraktních jevů. To se sice zdá být mystické, ale ve skutečnosti to je mysticismus, bloudění pralesy nesčetných a bezvýznamných jevů duševního života nebo obrazotvornosti.
Proto je pro každého dobré, když se nedá zlákat myšlenkou na cestu duševního vývoje, jejž mylně pokládá za vývoj intelektuální. Člověku je vždy třeba především duševního zpevnění; nezpevněn už je. Jen proto bloudí, trápen neovládanou myslí, která nikdy nemůže vytušit správný cíl mystické výchovy. Dovede jen vytyčovat nové a nové cíle, jež se vždy ukážou jako nepravé a závadné.
Nedejme se tedy mýlit prostotou příkazu soustřeďovat se na nohy. Na „zemi života“, na spodku bytí, v mase nohou, je brána do transcendentna, která může být překročena pouze odstraněním těkavosti, již nohy jakožto symbol nehnutosti velmi účinně tlumí. Ta brána, která jistě je všude, v každé sféře a vrstvě bytí, se však nedá identifikovat v žádné sféře, která není nebo se neučiní stejně nepohnutelnou jako brána země symbolizovaná nohama. A že soustřeďování do nohou budí dojem, že se duševní živost tlumí až k domnělé duševní tuposti? – Nic takového neexistuje. Soustředění do nohou je živé proto, že je musí provázet bdění a zření. Právě pomocí zření se proniká bariérou hutné nehnutosti hmotného světa do říše života, který určuje osudy člověka, protože je to život vnitřní a běžně nepoznaný. Pouhým reflexním vnímáním nelze proniknout až na jeho dno a tím ani k začátkům všech osudů jedinců. Právě těmto osudům se má mystik vyhnout pomocí praktické mystiky.
Z mysticko-přírodovědeckého hlediska lze tedy bytost rozvrstvit tak, že nohy náleží do přírody hmotných útvarů, jež symbolizují zemi a vodu, trup z tohoto hlediska náleží do přírody fyzikálních útvarů, a proto symbolizuje oheň a vzduch, kdežto hlava do přírody fyzikálně nezjistitelného éteru. Tento éter pak odpovídá oblasti elektromagnetických jevů, především sféře gravitace a jejích různých modifikací, jež jsou v psychologickém smyslu především myslí a pak i smyslem vidění i jiných nositelů duševního života.
Z mystického hlediska a především z hlediska tzv. samočinné karmy si duševní funkce, především myšlení, chtějí zachovat svou povahu, tj. chtějí zůstat kvalitativně abstrahované od hmotnějších jevů, jež jsou projevem prvků vzduchu, ohně, vody a země. V józe duchovního typu se pokládá za možné získat kvalitní poznání pouze spojováním všech uvedených kvalit ve vědomí. Ale to se má dít ponořením vědomí do kvality hmoty nebo země, tedy do nohou, jejichž gravitační hodnota se nadto v mysli obměňuje zaujetím pozic. Tím je „hmota nohou“ nadlehčena a usnadňuje se tím spojování mysli jakožto projevu éteru s hmotou nohou.
Když se všechny tyto faktory započítají do rovnice, jež má řešit problém duchovního vývoje, vychází z ní axiom, jímž se určuje, že duchovní i mystický vývoj je možný pouze koncentrací elektromagnetického nebo gravitačního faktoru, mysli, do nejvlastnějšího projevu země, do nohou. A zkušenost z mystického vývoje tomu dává za pravdu.
Jenom mysl nořící se prostřednictvím zevrubného uvědomování do hmoty nohou může základnu vědomí učinit způsobilou k jejímu jednoznačnému zvedání všemi vrstvami bytí. Od země, představované chodidly až lýtky, přes vodu, mysticky dobře umístěnou ve stehnech, a dále přes oheň nalézaný ve spodku trupu a v břiše a vzduch, nalézaný v hrudi, až k éteru a jeho modifikacím umísťovaným v hlavě.
Základna, do níž ponoříme vědomí, respektive uvědomování, tedy nohy, tedy právě pro vlastnost vědomí sbírat poznání z prostředí, v němž je, má možnost projít všemi vrstvami bytí. To znamená od samého počátku tvůrčího aktu, jímž je objevení se země a vody, a dále zrození živé buňky a ještě dále přes nejelementárnější projevy životnosti až k poznání vznikajícímu z vjemů bezmezného prostoru, vědomí, a dále pak prázdnoty všeho až k zániku celého duševního života bez problému ideje smrti. To platí výhledově. Bezprostředně platí to, že když mysl setrvává v oblasti hmoty, země a vody, jež koresponduje s nohama, ztratí svou těkavost, tj. stane se klidnou.
Teprve takováto mysl, přitom zvyklá na soustředěnost, může s vystupující základnou vědomí nebo uvědomování přejít do sféry ohně a vzduchu, kde vzniká poznání pudového a citového života; tam získá životní zkušenosti, jež ji učiní moudrou.
Moudrost ovšem není věcí abstrahovaného faktoru bytí, mysli, nýbrž plodem prožívání, kteréžto prožitky mystikova mysl správně kategorizuje a hodnotí. A protože elementární žití, emocionální a citové i na úrovni ideálů, náleží pouze trupu, pak stoupající základna uvědomování nebo vědomí umožní člověku prožít všechno, co elementární žití poskytuje. Úplné prožití toho, co v sobě jako utajené prožitkové hodnoty obsahuje trup, je dovršením stavu mystické dokonalosti.
Základna vědomí a uvědomování se však může zvedat ještě výše, nad úroveň elementárního i citového žití, jež obsahuje trup, až do sféry poznávání abstraktního, tj. rozumového. Dokonce až do sféry poznávání pomocí čistých vjemů, tj. nepodbarvených předsudky, vyvolávanými citovou příchylností nebo odporem k jevům zevního světa, ať už viditelným, hmotným, nebo duševním, mravním a pocitovým.
Sféra tohoto tzv. abstraktního poznávání koresponduje s hlavou. Když se základna vědomí nebo uvědomování pozvedne až sem, uvidí mystik život z nadhledu, jenž byl získán průchodem analyzujícího myšlení a uvědomování trupem. Následkem toho se bude jeho moudrost, získaná stavem vědomí v nadhledu, rozvíjet dále, až zakončí celou periodu života v nenásilném zřeknutí se všeho. Tím dosáhne vrcholu duchovního vývoje, stavu, v němž si už nebude nic přát, protože si bude vědom toho, že prožil vše a poznal vše, co lze prožít a poznat, takže už v sobě nenajde prvky nepoznání.
Mohu tvrdit, že tuto kvalitní moudrost nelze získat jinou cestou než „zdola“. Soustřeďování do prsou, jak to činí mnozí křesťanští mystikové, rozvíjí jenom stavy rozličného pociťování. Vzhledem ke vztahu pociťování k obrazotvornosti může toto soustřeďování vyvolat vize nejroztodivnějších subjektivních poznatků, ovšem bez toho, že by tyto poznatky byly obměnou životních zkušeností a že by se jimi vyčerpaly všechny životní zkušenosti, což teprve bytost na úrovni tužeb úplně uklidní. Proto může mystik soustřeďující se do prsou v nejlepším případě umírat s touhou poznat Boha nebo se s ním ztotožnit. To – správně zhodnoceno – je důkazem nevyhasnutí tepla chtíče, třeba vznešenějšího než elementární chuťový chtíč, ale přece jen chtíče, který svým kořenem tkví v nenasytnosti nezkušené duše, duše hledající vzruchové stavy a pocitové prožitky.
Co se týká hlavy, soustřeďování do ní může doporučit jenom mudrc znalý celé mystické cesty. Obecně je možno říci, že pouze „duše“, jež je vybavena fondem vševyčerpávajících životních zkušeností, může toto soustřeďování používat, neboť jeho vlivem se rychle zakončuje cesta životními zkušenostmi. Je-li tato cesta nevhodnými prostředky předčasně přerušena, bude člověk končit svůj současný fyzický život ve výkřiku touhy po životě. Proto se kolo karmy a sansárového života nezastaví, nýbrž začne se s větší energií točit dále, neboť je bude pohánět nová síla probuzená chtíčem.
Proto se má začít s cvičením „do nohou“.
4. Varování
Mystik, jenž jde cestou mystického vývoje samostatně, si musí počínat moudře a nikoli nemoudře. Rozhodně si nesmí nechat radit svým vnuknutím, jež se mu zdá svaté a zpravidla se dostavuje při čtení knih o mystické praxi. Tím méně si pak smí nechat radit od kdekoho, kdo o mystice mluví.
Mystická výchova se musí zakládat na praktické psychologii a navíc ještě na mystických zkušenostech těch, kdo už v mystické praxi měli velký úspěch. To samo stačí k poučení, že není správné vybírat si mystická cvičení podle vlastního uvážení, když tu chybí mystické zkušenosti. Výsledky toho jsme už totiž viděli.
Jak snadno si vybírali mystická cvičení ti, kdo byli disponováni pro duševní choroby! Ty pak u nich propukly proto, že se místo mentálního úsilí, jež by je vedlo k aktivitě, oddávali duševní pasivitě, která propuknutí jejich duševní choroby rychle napomohla. Proto i když psychiatrie tvrdí, že mystika je častou příčinou duševních chorob, přece tomu tak není. V pravé praktické mystice totiž vždy převládá prvek aktivního duševního úsilí. Jen diletantská mystika si nevšímá rozdílu mezi aktivním mentálním úsilím a duševní pasivitou. Tato mystika ovšem nevede k žádným pozitivním výsledkům a vůbec k ničemu dobrému.
Znalci mystického vývoje např. velmi dobře vědí, že lze cestu k duchovní dokonalosti velice urychlit pomocí rozštěpení vědomí. Psychiatrie o tom snad ví jen tolik, že rozštěpení vědomí je cestou do schizofrenie. Je tomu však tomu tak skutečně?
Cvičení se v soustřeďování mysli se nemůže obejít bez dvojitého uvědomování, totiž předmětu koncentrace na jedné straně a zevních věcí na straně druhé. Neboť když tomu tak není, pak se soustřeďování velmi snadno stává utkvěním mysli; to zase je fixní idea, duševní choroba svého druhu.
K dvojitému uvědomování se při mystickém vývoji postupuje krok za krokem. Cvičí se tak, že žák mystiky zaměří svou mysl na výlučný buď imaginovaný, nebo skutečný předmět a současně se varuje, aby ztratil z patrnosti jevy okolního světa.
To se dá cvičit takto nebo i opačně. Když opačně, cvičí se žák mystiky v precizním vnímání zevních jevů, ale současně se snaží uvědomovat si nějaký imaginovaný předmět kdesi ve své bytosti nebo i jen místo na svém nebo ve svém těle.
Cvičením se schopnost vnímat oba druhy jevů zdokonaluje. Když se zdokonalí, dosáhne žák mystiky schopnosti dobře vnímat zevní svět i vnitřní předmět, sloužící zprvu k soustřeďování a později až k absolutní kontrole všech procesů duševního života. Tím už bylo dokonáno rozštěpení vědomí.
Výsledky tohoto rozštěpení jsou velmi zajímavé. V jedné pozdější fázi tohoto úsilí se bytost ukáže být jakýmsi přijímačem permanentně naladěným na všechna elektromagnetická korpuskulární kvanta, jež vznikají z toho, že člověk vůbec žije v živém prostředí, v prostředí lidí. Tato kvanta, tak charakteristická, dobře označují všechno, co je vyvolává, tedy i lidi a jejich skutečnou povahu. Schopnost dokonale evidovat vliv těchto kvant se označuje jako jasnocit.
Tento výsledek ovšem z hlediska mystického vývoje až k duchovní dokonalosti neznamená nic; často to bývá jen začátek trvalého duševního obtěžování přijímatele těchto vzruchů. Kdyby toto obtěžování nebylo nositelem zkušeností mystického růstu, nemusel by člověk s rozštěpením vědomí vůbec pracovat. Proto před tím není třeba varovat. Jde totiž o „schizofrenii“ vpravdě nepravou, metodicky vyvolanou, a proto „schizofrenii“ pod dobrou kontrolou usilujícího mystika. Mystik, jenž k ní dospěl, toho mohl dosáhnout výhradně mocnou duševní snahou, a proto se mu nestane, aby skutečný svět tak snadno zaměnil za vizuální, nepravý, a aby si v něm počínal jako duševně ucelený, kompletní, ale přece jen duševně nemocný člověk. Proto zde nebezpečí duševní choroby neexistuje. Toto nebezpečí však existuje jinde. Existuje v neodborném výběru imaginovaných předmětů nebo míst v těle pro soustředění.
Kdysi u nás existovala veřejná mystická škola, v níž se učilo pouze o dvou mystických cvičeních. O koncentraci mysli do prsou s představou nebo o tzv. tiché koncentraci, o jejímž mentálním kotvišti nevím.
Tyto dva druhy koncentrace svědčily o diletantství této mystické školy. Pro zaujetí těmito dvěma „cvičeními“ nechala nepovšimnuto velké nebezpečí, jež pochází z vlnivého procesu myšlení na jedné straně a z výměny kvalit mysli na straně druhé. Proto se stávalo, že blahodárné zafixování myšlení na předmět, jímž je tělo, bylo opuštěno a velmi často nastoupena cesta myšlení spekulativního a posléze bloudivého.
Toto spekulativní i bloudivé myšlení brzy ukazovalo svou zlou tvář. Místo mystiků s myslí ovládanou a zpevněnou se vyskytovali mystikové s podivnými názory na svět a život a místo mystiků, kteří by měli na zřeteli povšechné dobro, se vyskytovali mystikové se specifickým, ale vždy jen nedobrým mravním názorem a založením.
Aby k tomuto bloudění nedošlo, musí se každý samostatně jdoucí mystik držet úsilí o utišování vlnivého charakteru mysli, trvale zaměřovaného na vnitřní předmět zvolený pro koncentraci.
Nejlepším předmětem pro koncentraci mysli je spodek těla, nohy, symbol hmoty nebo země, základu to vesmíru jevů. Ten musí být poznán ve své podstatě, jestliže má mystický vývoj splnit svůj účel, totiž přinést poznání a jeho prostřednictvím osvobození.
Jenže ti, kdo se zabývají mystikou, si většinou nepočínají dobře. Místo aby se drželi ideje utlumení činnosti mysli a tím celého duševního života, duševní činnosti, podléhají přirozené reakci své vlastní bytosti na snahu duševní život zastavit. Započatou mystickou cestu nekontrolovaně opustí a pak se už „cvičí“ jen v rozvíjení bezpředmětných myšlenek, spekulací nebo bloudění mysli.
Toto odchýlení od započaté mystické cesty je nejčastější. Úsilí o skutečnou koncentraci mysli je často i pro malý odpor nitra, jež se brání svému podrobení, zaměněno za bezcenné myšlení. To se zdá být myšlením kvalitnějším proto, že se zabývá abstraktními pojmy nebo vztahy místo obvyklého přímočarého myšlení, jež má na zřeteli nějaký hmotný nebo smyslově ukájející výsledek.
Mystika je však nauka týkající se pouze reálných věcí. Usiluje se v ní výhradně o dosažení životních zkušeností v podobě mystických zkušeností, jež člověka osvítí nezměrným poznáním nebo pronikavým vhledem do podstaty věcí, jímž se také dospívá k poznání a k osvobození. A právě k tomuto zamýšlenému poznání se nedospívá myšlením mystiků, kteří opustili cestu pravé mystické praxe. Mohou se jím dostat jen do nepřestávajícího putování myšlení v kruhu neužitečných myšlenek. Tím se člověk postupně tak oslabí, že už nikdy nebude schopen začít opět konat správnou práci na cestě mystického zdokonalování.
Proto neplatí představa o mystice, že je to život v kruhu idealistických myšlenek duševně člověka unášejících světem nezkonkretizovaných představ. Kdo už dlí v tomto „světě duše“, je v nejlepším případě snílek, v nejhorším duševně nemocný člověk, jenž trpí bludnými představami.
Právě pro tato dvě nežádoucí vyústění duševního žití je nezbytné vyvarovat se bloudění myslí, v něž se tak snadno mění skutečné duchovní nebo mystické úsilí, založené výlučně na soustřeďování mysli. Je nutno se ho vyvarovat vědomým udržováním se duševně na reálné půdě. Když se tento způsob myšlení spojí s analyzující koncentrací uvědomělého myšlení, bude nastoupena cesta celobytostné proměny; jenom tato cesta je pravou mystickou cestou.
Mystika ovšem není jako praktická školní výchova. Nemá tradici pedagogiky, metodiky a školského vyučování vůbec. Proto si její učení každý vykládá po svém a podle toho, jak mu velí jeho vrozený vztah k zevnímu světu, jeho sklony a představy o lidském štěstí. Tímto vnitřně usměrňován, dostává se každý, kdo usiluje o úspěch v praktické mystice, do nebezpečné blízkosti scestí, na němž ztrácí schopnost vidět všechno reálně a uvažovat o všem racionálně. Výsledkem ovšem je průhledná bezcennost jeho myšlení, pojmů a úvah.
Je tedy možné stanovit předpoklad, že pouze věcný postoj k životu a světu, obohacený soustřeďováním mysli později dobře vše analyzující, je spolehlivou mystickou cestou, která každému přinese potěšující výsledky nejen ve smyslu abstraktním, nýbrž i konkrétním.
Už dost bláznů mátlo neinformované, že právě oni, ti blázni, jsou pravým vzorem praktických mystiků. Jak se však stali těmi blázny? – Tím, že místo aby se věnovali soustřeďování mysli, čímž by utlumili její samovolnou činnost a též i vnímání, tuto činnost naopak zvyšovali. Oddali se myšlení, jež jim po zanechání koncentrace přinášelo nový druh myšlenek, než jakými se zabývali dříve v údobí živočišného způsobu žití. Viděno však z výšin mystického vývoje, je naprosto stejné, zabývá-li se neovládaná, samovolně činná mysl předměty smyslových chtíčů nebo spekulacemi o nadsvětském životě a o mravném nebo nemravném myšlení a počínání. Vždy rozhoduje pouze to, zda člověk dovede úsilí o ovládnutí mysli k jeho cíli, totiž ke zničení celé duševní činnosti, samozřejmě reflexní a samovolné. Neboť pouze takto člověk svým vnímáním pronikne za funkční sféru myšlení a vyvine v sobě schopnost postřehnout zřídlo pohnutek a rozvinout i tzv. přímé vnímání, jímž se proniká za clonu zdání, již vytváří neovládané myšlení.
Lidé však jsou duševně slabí a neodvážní. Když jejich úsilí o soustřeďování mysli dospěje až k přirozené reakci jejich bytosti, vzpírající se nadvládě vůle, nebo postřehnou, že se ničením samovolného myšlení dostali na okraj zdánlivé propasti duševní nečinnosti vyvolané vůlí, utečou od svého původního úsilí a uchylují se už jen k procesům myšlení nového druhu, jež se nezdá mít znaky myšlení živočicha. Tím nastupují cestu bezcenného, samoúčelného myšlení, jež jim zamezí cestu k úspěchům na cestě praktické mystiky. A pak, protože jejich myšlenky jsou nového druhu, vyvozují z toho, že na mystické cestě dosáhli pokroku, ačkoli už jsou na mystickém scestí.
Každý žák mystiky by se měl vyvarovat tohoto scestí tím, že bude stále pokračovat v ničení samovolného myšlení, i když tím často může dospět k domněnce, že „tam dále“, na této cestě ničení duševní činnosti, je pouze temná propast. „Nemyšlení“, jež je výsledkem záměrného zastavování a ničení duševní činnosti, je mystickou hlubinou, jedině v níž se rodí moudrost. Moudrost není totiž výsledkem precizně spekulující mysli, nýbrž smyslových postřehů, očištěných od vměšování předsudků a apriorních zaujetí pro něco nebo proti něčemu.
Mystické scestí se běžně vkrádá do mystického úsilí jemně a nepozorovatelně. Přechod od systematického zastavování procesů myšlení, jehož pomocí se vynoří hlubina pravého mystického stavu, k samoúčelnému myšlení nového druhu, k myšlení bezcenných mystických spekulantů, je pozvolný. Snad jen zevní pozorovatel takto „se uhýbajícího“ mystika může vidět, jak se případně až dosud jako racionalisticky myslící člověk, domnělý to mystik, stává spekulantem s abstraktními nebo i bezcennými obsahy myšlení. Proto nezbývá, než aby každý žák mystiky byl pozorný ke změnám stavu svého myšlení. Je-li nebo stává-li se myšlení nevěcným, je nezbytné s dosavadním mystickým úsilím přestat, vrátit se k věcnému myšlení a po jeho žádoucí úpravě začít s pravým mystickým úsilím znovu.
Toto může být pochopitelné každému, kdo trvá na zachování věcného myšlení. A takovým lidem mohu říci: výsledky mystického úsilí jsou skutečně věcné. Projevují se v běžném prožívání, jež se kvalitativně mění do té míry, do jaké byla uskutečněna mravní proměna celé bytosti, proměna vyvolaná myšlením, jež se zcela podřídilo mravním a mentálním příkazům pravé mystické nauky.
5. Nirvána
Abychom mohli pochopit nirvánu, musíme definovat sansáru, stav, který vzbuzuje představu o putování duší světem strastných stavů.
Ve skutečnosti musíme sansáru charakterizovat pouze jako pohyb. Pohyb se ovšem může týkat všech jevů, z nichž v „našem“ smyslovém světě nejvyššími jsou fyzikální jevy, totiž elektromagnetická kvanta, pokud je chápeme jako jevy s korpuskulárním pozadím. Tato kvanta nelze považovat za nezměnitelné útvary nebo shluky; ona se mění přísně vzato v souhlasu se svým předurčením, jež je vyvoláváno jejich vzájemnými gravitačními vztahy.
Sotva si můžeme představit, že vesmír jevů je dočasný, kdežto gravitace „věčná“, takže konečně vesmír musíme chápat jako vesmír „věčného“ pohybu, čili že vesmír je jev výhradně sansárový. Vzhledem k tomu je tím spíše sansárový každý jev vesmíru tvarů a sil. Právě takovými jevy jsou i tvorové, útvary to jsoucí v gravitačním poli, dejme tomu v jakémsi svém prvopočátku v gravitačním poli vyvolávaném galaxiemi.
Bytosti jakožto vnitřní útvary vesmíru nebo kosmického kontinua se jeví jako útvary strastnější než např. galaxie, jež podléhají pouze tíži, gravitaci. Jeví se to tak proto, že bytosti jakožto celky svého druhu jsou více nakupeny v daném prostoru, v němž pak gravitační silokřivky tvoří prostředí hutnější a tím tedy více podléhající „krizi tíže“.
Přísně vzato jsou však bytosti mikrokosmem, jenž obsahuje kvality různého druhu, z nichž nejvyšší je vědomí.
Vědomí lze z tohoto hlediska chápat jako pole, na jehož zdech se vytváří obrazec „kouzla klamu“, jímž je vesmír jevů. Schopnost vědomí identifikovat tento obrazec dosvědčuje to, že se kvalitativně liší od sansáry, struktury jevové tvorby, tvarů jsoucích tak zřejmě ve věčném pohybu, tedy tvarů sansárových. Při permanentní analýze těchto kvalit mikrokosmu a při jejich stálé vzájemné konfrontaci je konečně vědomí poznáno jako nirvána v jejím pravém základě.
Nezáleží na tom, že se vědomí bytostí stává zrcadlícím principem, odrážejícím pouze vesmírné jevy, jevy procesující, a proto sansárové. Toto vědomí je totiž možno zbavit této zdánlivě přirozené funkce, totiž odrážet jevy, tedy ona kvanta fyzikálních činitelů. Když toho člověk dosáhne, projeví vědomí svou původní povahu, povahu kosmického zrcadlícího principu, jenž pak může být identifikován pouze jako „nirvánský stav“ jsoucí v empirickém protikladu věčného „utváření“, tedy v protikladu k vesmíru dění, k sansáře.
Ideou duchovního vývoje je realizovat původní stav vědomí na úrovni vlastního bytí aspiranta duchovní dokonalosti. To ovšem vyžaduje práci svého druhu, která se v souhrnu jmenuje mystická cesta.
Její začátek spočívá ve snaze vyloučit z vědomí onu „mnohost“ vytvářenou příbojem fyzikálních kvant, tvořících útvary svého druhu. To se provádí tak, že člověk už vědomí nedovolí zrcadlit všechno, co na ně může působit jakožto jevy zevního světa, nýbrž dovolí mu zrcadlit jen stavy a vjemy jedné povahy.
V praxi to znamená, že má aspirant duchovní dokonalosti volit radostivost nebo pozvednutí mysli nad svět zevních jevů podle toho, zda je pod vlivem světské a k zádumčivosti nakloněné mysli nebo duševních útrap, jejichž podkladem je pesimistický názor na svět. Právě radostivost a permanentní pozvednutí mysli nad svět zevních jevů se má stát prostředkem k udržení se nad světem dění, což znamená nad světem kolotavých nálad, měnících se od hluboké zádumčivosti až k bláznivým smyslovým radostem.
Když člověk dlouho setrvává v radostivém štěstí nebo ve stavu mysli pozvednuté nad svět zevních jevů, a to pouze ve stavu vyvolaném vůlí, vžije se mu tento stav nebo se mu stane zvykem. Když se mu tento stav stane „nosnou vlnou“ jeho duševního života, vyřadil z působnosti vliv sansáry v jeho nejhorší formě, vliv, který tvoří jeho nálady, před jejichž příbojem je bezmocný.
Z praktického mystického hlediska se často vůlí vyvolané radostivosti a pozvednutí mysli nad svět smyslových vjemů používá jako stavů realizovatelných. To znamená, že se těchto stavů musí člověk držet s nejvyšším vypětím vůle, až se tyto stavy do jeho bytosti vetknou tak, že jsou nosnými vlnami jeho duševního života do té míry, že kdyby je chtěl zrušit, musel by k tomu použít stejně mocného tlaku vůle, jako když se je snažil vyvolat a realizovat. Teprve vznikem těchto stavů duševních sil a hodnot získá člověk novou psychologickou základnu, na níž může začít budovat pevnou budovu duchovní dokonalosti.
Jak si však má žák mystiky v tomto úseku mystické praxe počínat, to mu má v mystice určovat guru. Nová psychologická základna bytí musí být budována z náladových jednotlivin v jejich přesném poměru, aby nedošlo k převládnutí věcí jednoho nebo druhého druhu a aby se tím nevytvořila situace, jež by vyžadovala opětné vnitřní přebudování, jak tomu bylo v první fázi, o níž se právě mluvilo.
Hned zde na začátku je nutno podotknout, že nejzkušenější guruové vedou své svěřence tak, aby nebylo realizováno nic, nýbrž aby byly jen stavěny různé psychické a psychologické hodnoty jedince proti sobě tak, aby se „základna uvědomování“ posouvala výš a výše na úrovni psychologických a fyzikálních kvalit, co nejvýš, aby už tzv. první realizace člověka co nejvíc přiblížila ke stavu spásy. Neboť čím nižší psychicko-fyzikální stavy je nutno realizovat, tím obtížněji se vytvářejí podmínky k dalšímu postupu z této nově vzniklé základny. Hledající lidé pak často už nemají sílu dostat se ze stavů první realizace výš na stále stoupající mystické stezky.
Předpokládejme však, že žák mystiky získal velmi zkušeného a ve svém oboru odpovědného gurua. Ten zpravidla dokáže přivést žáka mystiky k realizaci stavu jemu právě vlastně nadpřirozeného. Tím pro něho vytvoří předpoklady k tušení ještě lepších stavů, než právě uskutečnil, a současně mu také pomůže zachovat potenciální možnost, aby hned vykročil dál na strmější svahy mystické stezky.
Na těchto svazích získávají žáci mystiky své vlastní zkušenosti z prožitkové oblasti, což pro ně znamená schopnost jít dále sami, bez „vedení za ručičku“ a vyhýbat se realizaci nebo utkvění v jakémkoli stavu, jenž neumožňuje poznat absolutno a realizovat jeho stav.
Zpravidla a vlastně v nejlepších případech se aspirant duchovní dokonalosti může tím, že se vyhýbá všem, i velmi lákavým emocionálním stavům, dostat až na rozhraní světa imanentního a transcendentního. Tam, kde žijící bytost stojí na prahu absolutna a má i poznání, jak lze realizovat stav absolutna, tj. nirvánský stav.
Zdá se, že dosažení rozhraní sansáry a nirvány vyžaduje, aby se člověk vnitřně zastavil, tj. nějaký příslušný mystický stav realizoval. Je totiž třeba mít čas rozhlédnout se po dotykových momentech těchto dvou krajních stavů kosmu i bytostí v jejich duchovním pojetí, neboť moment tohoto dosažení je, jako by vyšel z nemoci sansárového života na práh absolutního zdraví, jež je možno zajistit pouze správným počínáním. Tak dochází k počátku konfrontací sansáry a nirvány ve stavu lidství, jež předcházejícím procesem duchovního vývoje získalo schopnost rozeznávat tyto dva základní kosmické stavy, sansáru a nirvánu jako předměty realizace každého jedince.
Cesta od tohoto bodu je zvláštní. Je skutečně obsažena v permanentních konfrontacích stavu sansáry a nirvány, přičemž se dbá na to, aby ponoření do nirvány nevzdálilo člověku sansáru tak, aby už je nebylo možno znovu realizovat, a na druhé straně zase aby ponoření do sansáry nevzdálilo člověku stav nirvány tak, aby jej už nemohl realizovat, protože příliš zapadl do prožitkového žití.
Toto opatrné a trvalé směšování dvou krajních stavů kosmu se musí dít – a také se obvykle děje – s tendencí, aby stavy nirvány měly adekvátní převahu nad stavy sansárovými. Tímto způsobem se lze propracovat k realizaci absolutna, nirvánského stavu, na úrovni diferencovaného jevu, jímž je bytost nebo její empirické vědomí.
Ve vesmíru tedy existuje možnost, aby bytost, živý tvor, realizoval stav absolutna na své vlastní úrovni. Je to jistě meta nadlidská, ale přiměřená nejhlubšímu utrpení subjektu. Když už takový člověk pro kvantum životních zkušeností nevěří v žádné vzpružení, jež by mu mohl opatřit k úspěchu dovedený smyslový chtíč, pak mu absolutno nebude všepohlcující bezednou tůní, nýbrž jen místem pokoje, jenž se stává dokonalým právě realizací absolutna.
Realizace nižšího stupně než právě absolutna jsou realizacemi nebeských stavů. Neboť mystická cesta se vždy začíná neukojením smyslových tužeb, a proto nemůže mít jako cíl sféru temnoty a odporu. Člověk na mystické cestě vždy hledí kamsi vpřed a podle své karmické zralosti buď k smyslovým slastem, k nebesům různého stupně, nebo až za oblast smyslových slastí do oblastí nadnebeských. Ovšem i těchto nadnebeských oblastí je víc než jedna, takže na nejnižší úrovni je to oblast klidu za prožitím nebo přesycením smyslovými slastmi, na nejvyšší vyhlazení každé stopy diferenciace. Od klidu za prožitím nebo přesycením smyslovými slastmi až k vyhlazení každé stopy diferenciace jsou to různé stupně zdůrazňování vlastního já každého poutníka po mystické cestě. Kdo je zcela nasycen životními zkušenostmi, nemá zájem na zachování svého já, neboť si je dobře vědom toho, že svět existuje jenom v protikladu k tomuto já. Tak vzniká rozhodnutí nechat zaniknout jak já, tak svět, dva zdánlivě individualizované faktory, ve skutečnosti však pouze jedno a totéž ve dvou zdánlivě odlišných vydáních, totiž stav sansáry a nirvány.
Co však s těmi životními zkušenostmi? – V etapě trvající nevědomosti, jak ji definuje nejkvalitnější mystická nauka, totiž v nevědomosti, že existují pouze dva základní stavy kosmického kontinua, musí být tyto životní zkušenosti nabyty jenom prožíváním. Když však už člověk je schopen nastoupit cestu mystického vývoje, pak správně vychovávaný a ošetřovaný žák může oblast prožívání překlenout nepřímým získáváním životních zkušeností, tzv. hlubokým nebo pronikavým vhledem.
Tento vhled je něco, co se zakládá na vnitřním odstupu od prožívaného, poznávaného a existujícího. Člověk se už nevrhá k prozkoumání toho dvěma smysly přímého prožívání, tj. hmatem a chutí, totiž prožíváním, nýbrž pouze pozorováním. V tom případě relativní dostatek životních zkušeností nepřivede člověka k přilnutí. Vše, co existuje jako zevní jev, je schopen stále pozorovat a pomocí pronikavého vhledu poznávat i povahu toho. Tím se už přestane plahočit světem prožívání a putuje pouze světem poznávání, jehož pomocí je dobře identifikován stav sansáry a nirvány, dvou to „věčných“ jevů člověkova zevního světa.
Identifikací nirvánského stavu vzniká možnost i schopnost realizovat tento stav. Na cestě k jeho realizaci se doplní všechny potřebné životní zkušenosti, jež člověka zajišťují před záměnou nirvány za nejvyšší stavy sansáry. A bude schopen nirvánský stav dovršit permanentní konfrontací stavů nirvány a sansáry, tj. dosáhne vyhasnutí vůle k životu a tím i nedobrovolného putování sansárou. Je tedy nezbytné vyslovit varování: tohoto výsledku nedosáhnou ti, kdo ještě touží po smyslových prožitcích a senzacích, ať už světských, nebo nebeských, nýbrž pouze ti, kdo chápou, že pravý mystický cíl je až za oblastí těchto prožitků a sensací. Kdo, dosud propadlý „chuti k životu“, chce nirvánu definovat, vždy definuje jen stav slastného prožívání, vyšší to sansárové stavy. Takový člověk nikdy není člověkem duchovně dokonalým a není tedy ani pravým guruem hledajících.
Květoslav Minařík
Z knihy “Jóga v životě současného člověka”, vydavateľstvo: Canopus, 1991, Praha
S láskavým dovolením vydavateľstva Canopus
Zdroj: http://canopus.cz/
-koniec-
Pokračovať budeme ukážkami z ďalšej knihy...
PDF UKÁŽKY nájdete na tejto adrese
Objednávky zo Slovenska: KNIHU môžete zakúpiť na tejto adrese
Objednávky z Českej republiky: KNIHU môžete zakúpiť na tejto adrese
Súvisiace:
Květoslav Minařík: MALÝ MYSTICKÝ SLOVNÍK NÁUČNÝ – Úvodné slovo (obsah)
http://www.cez-okno.net/clanok/maly-mysticky-slovnik-naucny-uvodne-slovo...
“Postupně jej každý z nich vyslechne. A nemůže-li jim dotyčný podle pravdy odpovědět a říci: „Při Peru Pravdy, nad tebou jsem zvítězil,“ otevře se pod ním země a on se propadne do tmy, až se znovu ocitne v matčině lůně. Ale zvítězí-li, vstoupí do něho ctnosti, a zlo bude silou jeho srdce svrženo. Po všech čtyřech stranách síně sedí na svých trůnech porotci.”
Když jsem se vrátil zpět k lámovi, zeptal jsem se: „Pořád mi leccos nejde na rozum a vrtá mi to hlavou. Například jste, pane, říkal, že tohle místo by mohlo být staré i dva miliony let. Jak je to tedy možné, že zelenina a ovoce jsou pořád ještě tak chutné?“
Nasledujúci text je z knihy Mariana Kapolku “Poslanie Strážcov Alatyru – II. časť” s názvom “Hrdinská doba Severu.” Kniha, žánrovo medzi príbehom a traktátom, je napísaná na motívy mýtov a legiend Praslovanov, hlavne s využitím textov tzv. Velesovej knihy a niektorých védických, perzsko-iránskych posvätných kníh a mýtov ako Avesty a Šáhnáme – Knihy Kráľov. Táto časť sa špeciálne zaoberá severskou pravlasťou Árijcov a Slovanov – Hyperborey.
Po náleze mŕtveho muža s roztrhnutým krkom v lese v okolí Shawanu v Oregone povolajú Muldera a Scullyovú, aby zistili, či ide o útok vraha, zvieraťa alebo podivného tvora, ktorého tu už viackrát zahliadli miestni obyvatelia. Mulderova viera v nevysvetliteľné je tak ďalej vystavená skúške, keď sa snaží získať dôkaz o existencii vede neznámeho tvora, zatiaľčo Scullyová prejavuje zdravú dávku skepsy. Po obhliadke miesta činu a vypočutí viacerých svedkov sa všetky indície začínajú zbiehať do bláznivej predstavy, podľa ktorej sa podozrivé indivíduum menom Guy Mann môže meniť do podoby jaštera.
U vzdálenější stěny byla opřená ohromná socha, z níž mé zamrazilo v zádech. Bylo to skrčené kočičí tělo, ale s ženskou hlavou a rameny. Oči vypadaly jako živé a tvář měla napůl výsměšný a napůl zvídavý výraz, který mě poněkud lekal. Jeden láma poklekl na podlahu a pozorně si prohlížel jakési značky. „Podívejte!” zvolal, „toto obrázkové písmo ukazuje, jak spolu lidé a kočky hovoří, znázorňuje, jak duše opouští tělo a putuje podsvětím.”
Eva se z ničeho nic probudila a spatřila hlavu zvláštního tvora, který ji upřeně sledoval svým okem. Byl tak zvláštní a jeho pohled byl tak hypnotický, že od něho nedokázala odtrhnout oči. Když se jí to nakonec přece jen podařilo, všimla si jeho mohutnosti a délky. Jeho tělo se vinulo v louce, kde ležela, neznámo kam. Zajímala se o zvířata kolem sebe, ale tohoto tvora nepoznávala. ‚Kdo to je a kde se tady vzal,‘ vyvstávaly jí otázky a znovu se zahleděla na to oko. A tu se v její mysli ozval hlas:
“Ti, které jejich touha šťastně žít nebo získat vědění podněcuje k hledání pomocí jógy, často užívají nevhodné jógické prostředky. Téměř vždy se nechávají zlákat poslední ze tří částí jógické výchovy, totiž soustřeďováním, bez ohledu na jeho stupně. A přece první součástí jógické výchovy je výchova mravní, která vlastně řeší problém nešťastného pocitového života v celé jeho šíři. Soustředění ho buď neřeší vůbec, nebo pouze v některých víceméně abstraktních obrysech.”
S láskavým dovolením autora Vám postupne predstavíme mimoriadne hodnotné texty našej indoeurópskej tradície
„Dokonale probuzeným se sice nazýváš, ale tuto věc jsi nevěděl: že by mě totiž nějaký asketa nebo bráhman, nějaký bůh nebo ďábel, nějaký Bráhma nebo kdokoliv jiný na tomto světě mohl odmítnout právem, takovou možnost, Sariputto, nevidím, A protože, Sariputto, žádnou takovou možnost neznám, zůstávám klidný, nerušený, plný důvěry.“
“Mystikové, kteří neznají mechaniku niterných procesů, pokládají tyto vjemy za vyšší stupeň postupného produchovnění na cestě mystického vývoje. Ve skutečnosti to však znamená, že se jejich svůdné pocitové prožitky jen přenesly do sféry pro člověka ještě neúchopnější, než je sféra pocitových reakcí u těch, kdo neznají mechaniku svého pocitového života.
„Základní vize světa, se kterou se můžeme setkat ve všech indoevropských duchovních školách, je proto pouze jedna jediná. Nahoře je zde viděn orel, symbol ducha života, umístěný mezi dvěma „zvířecími“ silami, a dole pod ním „ve vodách“ vládne Had či Drak coby symbol vod zrcadlení, chladu a smrti. Souboj „Indry“ – vykřesaného „jádra“ života či jeho uctívače – „svatého rytíře“ lidského řádu, který bojuje s Hadem či Drakem, je právě proto od pradávna tím nejznámějším a také nejzdařilejším znázorněním lidského života a smyslu toho, o co se v něm jedná.“